OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Možná, že dnes už PAPA ROACH nezajímají tolik metalových fanoušků jako před pěti lety, ale alba která nepostrádají šťavnaté melodie stále točit umí. Jak je dobře známo, tihle Američané se postupem doby přeorientovali z čelních představitelů stravitelnějšího pojetí nu-metalu k nenáročnému a dostatečně slazenému rock´n´rollu. Momentální hrdinové usměvavých kalifornských blondýnek, kterých jsou přeplněné tamější pláže (jak je z dobře známých iluzorních TV seriálů patrné), se pravidelně hlásí o slovo ve dvouletých intervalech. Takže nezbývá, než se znovu namazat opalovacím krémem s dostatečným ochranným faktorem, nasadit sluchátka a vydat se za sluncem.
Všeobecný trend těmto přizpůsobivým bandám velí – hrajte rock! A tak, jak tomu bylo na předposledním albu „Getting Away With Murder“ (2004), pokračují i zde PAPA ROACH v jednoznačném rockovém duchu. Stejně jako tehdy, taktéž i současnost není skoupá na přímočaré melodické skladby, stojící na chytlavých refrénech, jejichž výraznost umocňuje do puntíku vypilovaný zvuk a nemalá dávka talentu k tomu se zalíbit. Hip-hopové deklamace jsou bohudík už minulostí, stejně jako nemožná móda volného oblečení. Doba chce tomu, aby skladbám vládly melodie a po vizuální stránce vypilované účesy a těsné kožené hadříky. Osobně proti této „hudbě bez zádrhelů“ nic nemám a tak jsem s vývojem událostí spokojen. Dokonce bych řekl, že novinka působí o něco různoroději než předchozí počin, který byl pravda zdoben řádně vyfiltrovanou „bubble-gum“ punkovou přímočarostí. Skladby, které se vám zažerou do paměti, jsou však v nemalé míře zastoupeny i zde. První polovina alba obsahuje hned několik rychlejších tutovek, schopných rozpumpovat davy („Alive“, „The World Around You“ a „Forever“). Druhá, pomalejší, dokáže naopak s lehkostí oslovit zjihlá dívčí srdéčka („What Do You Do?“, „My Heart Is A Fist“). Na konci se dočkáme dokonce velmi dobré balady s poutavou melodií a výrazným klavírem („Roses On My Grave“).
Musím přiznat, že přechod některých nu-metalových kapel k rockovějšímu pojetí kvituji s povděkem. PAPA ROACH jsou přesně tou skupinou, která si neklade za cíl předvádět nějaké objevy či posouvání hudebních hranic. Jejich cíl pobavit je s novou deskou „The Paramour Sessions“ (2006) splněn v dostatečném množství. A tak nezbývá, než se v roce 2007 těšit na třetí řadovku jejich kolegů z LINKIN´ PARK, kteří za nemalé podpory osvědčeného producentského esa Ricka Rubina v losangeleských studiích zápasí s nahrávkou, která by je měla vyvést z nu-metalové ulity do rockového prostranství.
Dobrá rocková jízda hodící se na všelijaké noční pařby.
7 / 10
Jacoby Shaddix
- zpěv
Jerry Horton
- kytara
Tobin Esperance
- baskytara
Dave Buckner
- bicí
1. ...To Be Loved
2. Alive (N´Out Of Control)
3. Crash
4. The World Around You
5. Forever
6. I Devise My Own Demise
7. Time Is Running Out
8. What Do You Do?
9. My Heart Is A Fist
10. No More Secrets
11. Reckless
12. The Fire
13. Roses On My Grave
14. Scars (live bonus)
Metamorphosis (2009)
The Paramour Sessions (2006)
Getting Away From Murder (2004)
Lovehatetragedy (2002)
Infest (2000)
Old Friends From Young Years (1998)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Geffen Records
Stopáž: 46:13
Produkce: Howard Benson
Studio: Silverlake
Možno trochu preceňujem, ale mne sa tento album veľmi páči, tak neskutočne svieži rockový prejav som už dávno nepočul. Páči sa mi každá súčasť, každá škriepka tohto cd. Mám rad, ked sa spieva o veciach ako život, láska, ...a nie o abstraktných ako mágia, koniec sveta, atd. V tomto sa myslím, každý priemerný američan nájde/samozrejme nielen oni, ale aj my. Už ich len vidieť naživo, to musí byť riadna pecka. Rockový nárez ako sa patrí.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.